Bojujeme se Simonem. Je to jen cvičný trénink. Učím se bojovat proti jeho rychlosti. Říkal mi, že pokud se pořádně nenaučím používat svoji schopnost, tak jej nikdy nemůžu porazit. Zkouším znova vytvořit dostatečně velký štít, abych si pokryl celé tělo. Ale trvá to dlouho. To mi připomíná bolest v temeni. Padám na zem. “Enyane.”
Probouzím se. Nebo spíš něco mě probudilo. Zase ten divný hlas co mi říká jménem.
“Kdo jsi?” ptám se nejistě. Nic. Budu se na to muset zeptat Arkariana. Vstávám a jdu na kraj lesa, kde jsme měli sraz s Olsmerem. Už tam na mě čeká. Asi jsem spal dýl než jsem myslel.
“Ahoj, promiň že jdu pozdě” omlouvám se mu.
“V pohodě. O čem jsi chtěl mluvit?”
“Jak jsi se měl o prázdninách?”
“Jo dobře. Jako každý rok. Co ty?”
“No, já to měl zajímavější. Byl jsem ve starověkém Egyptě.”
“Jak to myslíš? Jste měli nějaký tábor nebo co?”
“Ne, Olsmere. Myslím opravdový starověký Egypt. Patřím k Rytířům času. Vracíme se do historie a zajišťujeme, aby vše bylo tak, jak se to učíme v dějepise.”
“To si jako vážně myslíš, že jsem tak blbý, aby sis ze mně mohl dělat takovouhle srandu?” Začíná být docela naštvaný.
Ach jo, proč tu nemůže být i Simon. Na tohle je lepší.
“Ne, tohle je pravda. Máme i zvláštní schopnosti. Schválně, zaútoč na mě.”
“Ne, proč bych to dělal? Jestli je to vtip, tak je hodně dobrý, ale už toho prosím nech.”
Z jeho výrazu vidím, že mi moc nevěří. Musím něco udělat.
“Hoď mi ten kámen.”
Dívá se na mě, jak bych spadl z větve, ale aspoň sbírá ze země kámen a háže mi ho. Soustředím se na místo, kam ten kámen padá a levou rukou vytvářím gesto pro štít. Záměrně kámen nechytám. Těsně přede mnou se v místě dopadu objevuje modré pole a kámen se od něj odráží.
“Už mi věříš, že je to možné?” ptám se ho.
Ohromeně na mě hledí a snaží se něco vykoktat. Nakonec to vzdává a jen se mě ptá co s tím má on společného.
“Tribunál rozhodl, že i ty se máš stát součástí Rytířů.”
Další nevěřícný pohled, ale už se mi ho aspoň podařilo přesvědčit, že existujou Rytíři.
“A co to pro mě znamená?”
“Víš co? Pojď se mnou, Arkarian ti to vysvětlí” pobízím ho a vedu ho k Citadele.
***
Olsmer očividně nečte moc knížek. Nebo nemá rád překvapení. Ať už jedno či druhé, Arkarian mě zachraňuje, jelikož čeká před vchodem. Olsmer se sice zastavuje, ale Arkarian už k němu přichází a vítá ho. Po jeho doteku se Olsmer opravdu uklidňuje. Ještě že Arkarian má tuhle schopnost.
“Kdo jste?” ptá se ho Olsmer, teď už klidným hlasem, jako by vše co se doteď stalo bylo úplně normální.
“Jsem Arkarian, a s dalšíma otázkama počkej, až budem vevnitř, ať Simon s Leonem nemusejí dlouho čekat” odpovídá s úsměvem Arkarian.
Pak vcházíme dovnitř. Na konci chodby už nás netrpělivě vyhlíží Simon i s Leonem. Pohled v Leonově tváři, když se dívá na mě, jak se procházím Citadelou, je k nezaplacení. Asi se právě dozvěděl, že jsem taky Rytíř. Olsmer to bere více v klidu, bokem se mě jen ptá kdo všechno je ještě v Organizaci.
“Co já vím, tak členové jsme jen my čtyři, výše pak ještě tady Arkarian, Tribunál a Lorian. O těch asi bude mluvit za chvíli Arkarian.”
Olsmer jen přikývne a pokračujeme v chůzi. Když konečně dorazíme do hlavního sálu, Arkarian zhmotňuje židle. Všichni kromě Olsmera si sedáme. Jasně, on to vlastně vidí poprvé. Ale i tak si nedává moc načas a sedá si také. V tom je dokonce lepší než já. Když si vzpomínám, jak já jsem poprvé reagoval na Arkarianovy židle, musím se pousmát. Simon si na to asi též vzpomněl, protože mu cukají koutky.
Arkarian mezitím začal vysvětlovat, jak to v Organizaci chodí. Jelikož už jsem to slyšel, zvedám se a dívám na Simona, jestli jde taky. Ještě ujišťujem Arkariana, že kdyby něco potřeboval, tak stačí říct, a odcházíme do jedné z vedlejších místností.
“Potřebuju s tebou mluvit. Teda potřebuju mluvit s Arkarianem, ale možná budeš vědět i ty,” hned na něj chrlím. “Mluvil s tebou už někdy někdo v myšlenkách kromě lidí z Organizace?”
“Kromě Arkariana, Tribunálu a Loriana nikdo, proč?”
“Víš jak jsem včera šel do toho lesa?” přikyvuje, že jo. “No, tak já jsem si tam ležel v trávě, a najednou mě někdo v myšlenkách oslovil jménem. Řek jsem si, že to nejspíš byl asi sen, přece jen jsem tam skoro usínal, takže bych to nevylučoval, ale dneska, když jsem tam čekal na Olsmera, mě znova někdo oslovil jménem. V myšlenkách. Ani mi neřekl co chce.”
“Tak s tím asi budeš muset počkat na Arkariana. Jsem stejně zmatený jako ty.”
***
“Pojďte zpět!” volá na nás Arkarian. Nejspíš již skončil se svým úvodem do světa Rytířů. Zvedá se a někam nás vede. Vstupujeme do nějaké místnosti. Po chvilce vidím, že je to cvičiště. Otáčím se na Arkariana, který nám vysvětluje, že ukážeme klukům cvičný souboj. Jo, konečně můžu Simonovi ukázat, že už umím něco víc! Vidím, že Simon už je připraven se svými dýkami. Já si tedy beru jedenapůlruční meč a stavím se naproti němu. Už je to dlouho, co jsme proti sobě bojovali.
Rozbíhá se proti mně, nedočkavý jako obvykle. Připravuju se na obranu. Vrhnutá dýka mi nedělá starosti a v klidu ji odrážím svou schopností. Nečekal jsem však, že bude mít takovou sílu. On už teď používá vítr?! Nemám však čas být překvapený, neboť je hned u mě. Útočím na něj, ale uskakuje a ještě se mu podaří mi nakopnout koleno. Málem jsem ho měl. Ale příště si musím dávat větší pozor. Nesmím zapomínat přesouvat ten štít. Simon dělá dva rychlé skoky a už je zas u mně. Jedinou dýku zastavuje modrá energie u mého ramene a já mířím mečem na jeho hlavu. Vyhnul se však a dokonce se dostal k druhé dýce. Pokračuju ve své snaze zasáhnout, ale stíhá srazit můj meč a vrací mi to kopem. Dělám piruetu a opět na něj útočím. Krčí se ještě víc a zázrakem se vyhýbá mému útoku. Tímto úhybem si získal dost času na to aby se postavil a zase zkouší nějaký ze svých triků. Teď už zapojil i svou druhou schopnost, to jde vidět z rychlosti jeho úderů. Dělá u toho i různé otočky a já mám co dělat abych se bránil. Nakonec se mu přece jen podaří prolomit mou obranu a já dostávám zásah do žeber. Arkarian chce zastavit boj, ale já na něj kývu, že ještě ne. Zkusím TO. Nemám jinou možnost pokud ho chci porazit.
Žádné komentáře:
Okomentovat