Běžíme celou cestu. Naštěstí už mi Simon neutíká, jak tomu bylo před tím, než si zvykl že já nemám tu jeho rychlost. Běh do kopce nás udolal, ale konečně máme před sebou vchod do Citadely. Ne že by to byly nějaké dveře, jen obyčejná skála, která se odhmotní, když si to někdo uvnitř přeje. Procházíme dlouhou chodbou, ze které vede spousta dveří. Ani sám Arkarian neví, co je ve kterých místnostech, také proto, že se místnosti za dveřmi mění dle potřeby.
Nakonec přicházíme do hlavního sálu. Tam už na nás čeká Arkarian, vypadá docela vzrušeně. Takhle už jsem ho neviděl hodně dlouho. Ještě než stihnu něco říct, Simon už vykřikuje: “Ahoj Arkariane. Co pro nás máš???”
Ta jeho nedočkavost nás jednou zabije. Arkarian však s klidem odvětí: “Hned ti to řeknu Simone. Ahoj Enyane. Jak se máš???” obrací pozornost ke mně.
Přemýšlím nad několika odpověďmi, ale nakonec ze mě vypadne jen, že teď už se mám skvěle. Pak před námi zhmotňuje židle. Vím že něco vydrží, ale i tak si sedám s určitou nervozitou.
“Tak už začni.” popohání Arkariana Simon.
“Zrovna ty by by ses neměl moc ozývat. To s tím mobilem bylo hodně nezodpovědné.” A teď má problém. Snad ho to poučí.
“Vím, ale nemohl jsem si pomoct. Bude z toho něco???”
“To záleží na Tribunálu jak se rozhodnou, ale otevřenou náruč nečekej.”
Všímám si jiskřičky v Arkarianových fialových očích. Celou dobu si z něj dělá legraci! Neudržím se a začínám se smát. Arkarian se přidává a oba si užíváme zmatený výraz v Simonově tváři. Po chvíli se uklidníme a Arkarian ještě dodává: “Sice Tribunál to nejspíš řešit nebude, ale příště si opravdu dávej pozor. Protože ne vždycky si toho nikdo nevšimne.”
Ještě pořád se nemůžu přestat úplně smát, ale ptám se Arkariana, co je vlastně to překvapení pro nás.
“Právě se stávate učiteli!” s radostí téměř vykřikuje Arkarian. Mě to ale zas tak super nepřijde.
“A proč? Copak má Organizace málo rytířů?” ptám se. Než stihne Arkarian odpovědět, skáče nám do řeči Simon.
“A koho budem učit? Známe je?”
Byl bych raději, kdyby si dál hrál na uraženého. Popravdě se mi nechce mít zodpovědnost za někoho dalšího.
“Organizace nemá nikdy dost rytířů, to už bys mohl vědět za ty tři roky co jsi její součástí.” Jasně, zase ty jeho kecy.
“A k tomu, koho budete učit. Ty Simone si vezmeš na starosti svého bratra. Jeho síla začíná být nadpřirozená, a všiml si toho i Tribunál, nejen tvoje záda. A ty Enyane,” obrací se na mě, ”dostaneš na starosti Olsmera. Je to váš spolužák ne?” Přikyvuju. Aspoň tohle je pozitivní. Oba jsou naši kamarádi, možná to bude jednodušší.
“A jaká schopnost se projevila u Olsmera?” ptám se. Z Arkarianova výrazu hned vidím, že v tom bude háček.
“Zatím žádná. Ale Tribunál stejně rozhodl, že se má k nám přidat.” Cože?! To jako vážně? říkám si v duchu.
“Ale co když se u něj neprojeví žádné schopnosti?! Co pak?”
“Nevím Enyane, ale Tribunál se takhle rozhodl, takže to prosím respektuj.”
Nevěřícně kroutím hlavou, ale už nic neříkám.
Ticho prolamuje až Simon.
“Kdy začínáme?”
Arkarian cosi odpovídá, ale já ho už nevnímám. To mám opravdu učit někoho, kdo nemá žádné schopnosti? Jak mu asi tak budu vysvětlovat, že každý má schopnosti a on ne? Z myšlenek mě dostává až Simon, který už stojí u dveří a volá na mně, kde se flákám. Jdu za ním a po cestě se ho ještě ptám
“Hele, co říkal na to kdy začínáme?”
“Zítra hned po škole. Já myslel, že vnímáš…”
“No jo, promiň. Když já jsem pořád mimo z toho, že mám mít někoho bez schopností” mumlám si pro sebe.
“Cos říkal?”
Kroutím hlavou jakože nic a pokračujeme dál v cestě.
Dívám se na hodinky a zjišťuju, že mám ještě do večeře dost času.
“No nic, měj se krásně, jdu se ještě někam projít. Potřebuju pročistit hlavu” a odbočuju směrem k lesíku. Simon mi jen zamává a pokračuje dál do města. Po cestě mě stále přepadají myšlenky, že tohle opravdu nemůžu zvládnout. Vždyť i já teprve ovládám jen jednu schopnost. Sám bych se měl snažit najít svoji schopnost, ne se zdržovat ještě s někým dalším. V lesíku je příjemné ticho. Přicházím k jezírku a lehám si do trávy. Zavírám oči a vnímám okolní klid. Pokud tak rozhodl Tribunál, tak budiž, udělám co bude v mých silách.
Dál odpočívám a vnímám vůni rozkvetlých květů a štěbetání ptáků. “Enyane.” Co to bylo? Tohle rozhodně nebyl Arkarian. Že by se mi něco zdálo? Otevírám oči, ale jediné co stojí za pozornost jsou hodinky. Čas jít domů. Ať to bylo cokoliv, už je to pryč. Asi to byl opravdu sen. Po cestě domů potkávám nějakou neznámou holku. Rezavé kudrnaté vlasy, menší než já. A vypadá to, že někam spěchá. Ani nevím proč mě tak přitahuje, ale teď už s tím nic neudělám, zrovna zabouchla dveře. Přicházím domů, tak akorát na večeři. Po večeři si jdu hned lehnout. Už skoro spím, když najednou sms od Simona. “Někdo se k nám vloupal. Zítra ti řeknu víc.” Super, a to se mám jako dneska vyspat? Nejdřív ta záležitost s Olsmerem a teď tohle. To budou “krásné” sny.
Žádné komentáře:
Okomentovat