Ach, co? Co je to za divný zvuk? Ale né, už je 7:00, čas vstávat do školy. Po dvou měsících volného času, kdy jsem nemusel nic dělat a hlavně nevstávat tak brzo, se musím vypořádat s krutou realitou, že tu opět je školní čas. Čas, kdy se musím přemáhat otevřít oči v tak nekřesťanskou dobu jako je sedmá hodina ranní. Ale co, zvládal jsem to do teď, zvládnu to i teď!
Ještě dalších deset minut jsem se přemáhal vstát z postele. Jako první jsem potřeboval si omýt obličej. Studená voda mě vždy dokáže nastartovat do dne. Poté přišla ta oblíbenější část - snídaně - byl jsem velice zvědav, co mi maminka schovala dnes. Byl to přece první den školy, tak jsem si myslel, že by to mohlo být něco extra a hle, na talíři mi ležela anglická snídaně. Přesně tohle jsem si představoval.
Po chutné snídani následuje ranní sprcha. Všechno mi s podivem vychází. Byt jsem opouštěl kolem osmé. Na zastávce se setkávám s Johnem. Bydlí nedaleko ode mně.
“Ahoj, Johne!”
“Nazdár, Olsmere! Tak jak prázdniny?”
“Normálka jako vždy, nějaké ty tábory, sem tam výpomoc u táty v práci. Měsíc jsem byl u babičky, tak jsem aspoň potkal staré přátele. A co u tebe?”
“Stejné jak minulý rok. Spousta práce okolo domu.”
Zanedlouho přijel autobus, který nás zaveze přímo na zastávku naší školy. Po vystoupení jsme nabrali směr škola. Dorazili jsme mezi prvními. Když jsme šli kolem nástěnky, spatřili jsme plakát na studentský senát. John, jako stálý zástupce své třídy a letošní maturant, by měl být vedoucím.
“Tak co na to říkáš, Johne?”
“Pff, já á vedoucí? No, snad s tím nebude moc práce. Dělat zástupce třídy je jednoduché, ale šéfovat celému sboru? Ještě uvidím, jestli své místo nepřenechám jiným.”
Všiml jsem si, že se k nám blížil Enyan. Pozdravili jsme ho, ale za chvíli odešel. Asi jej nezajímali naše starosti o studentském senátu. Zazvonil školní zvonek a to bylo znamení, že oficiálně začíná škola. Šli jsme tedy do třídy. Jako první jsme měli hodinu dějepisu. Mám ho rád, ale jen když poslouchám výklad, učení mě opravdu nebaví. Enyana ani Simona dnešní hodina nebavila. Chvílemi mi připadlo, jako by kroutili hlavou. Nejspíš nesouhlasili s pár názory naší učitelky. Za nějakou dobu následoval oběd. Sedl jsem si opět s Johnem a pozorovali jsme holky. Byli jsme tím tak zaujatí, že když Veronica nahlas vykřikla, tak jsme sebou cukli. Chvíli jsme ji podivně pozorovali, ale pak jsme se vrátili k naší činnosti. Po obědě následoval seminář literatury. Oběd mě tak zmohl, že jsem chvílemi měl co dělat, abych udržel pozornost. Hlas naší učitelky byl tak monotónní, že kdybych byl dítě, tak jí nechám číst pohádky na dobrou noc. Celou hodinu jsem se ale těšil jen na jedinou věc, až budu moct jít konečně domů..