“Ne, počkej!” Vykřikl jsem. Zachvíli mi došlo, že ležím v posteli a je ráno.
Tak to byl sen. Mohl jsem si to myslet. Budík stále zvonil. Vůbec jsem si ho nevšiml, až teď.
No, musím ale uznat, že sen to byl dobrý! … Asi bych měl přestat hrát ty hry, nebo se vklidu nevyspím. No .. i když na druhou stranu, kolikrát se mi poštěstí mít takový sen.
Vstal jsem z postele a zamířil jsem si to přímo do koupelny, jako každý den, na ranní sprchu.
Dnes má máma odpolední, tak si přivstala, aby mi mohla nachystat snídani.
“Dobré ráno, mami.”
“Ahoj, dnes nějak později, nechtělo se ti snad vstávat?”
“Ani moc ne. Bude to ještě trvat, než si zvyknu na to, že už je škola.”
“Tak to si začni zvykat rychle, zaspávání ti omlouvat nebudu”
“Neboj mami, polepším se.”
Po snídani jsem se vydal na autobus, kde mě už čekal John. Prohodili jsme spolu pár slov než přijel autobus.
Po příchodu do školy jsem šel hned do učebny. Následovala nudná hodina Biologie. Ale mým úkolem je prolézt do dalšího ročníku, proto jsem se musel přemoct a dávat pozor. V ostatních hodinách to nebylo o nic lepší. Naštěstí se už blížil čas obědu. Na chodbě mě zastavil Enyan.
“Čau, hele, máš dneska po škole čas?” ptá se mě.
“No, po škole zrovna ne, musím ještě něco dodělat.”
“A potom by jsi měl čas? Víš jak, mohli bychom někam zajít a pokecat.”
“Asi jo, uvidím, kdyžtak ti ještě zavolám”
Po obědě jdu na odpolední vyučování. K mojí smůle jsem se musel ještě víc přemáhat, abych neusnul, než jak to bylo v předchozích hodinách. Asi bych neměl tolik jíst na obědě, jinak ty odpoledky nezvládnu. Držel jsem se dobrých 35minut, ale poté jsem usnul. Naštěstí jsem si sedl do zadních lavic, takže mě nemohl učitel vidět. Probudil mě až zvonek. Promnul jsem si oči a vyrazil jsem ven ze třídy. V šatně mi zazvonil telefon, rychle jsem ho vytáhl a podíval se, kdo mi volá. Byla to máma.
“Ano mami?”
“Ahoj Olsmí, budu potřebovat, abys mi šel pomoct do práce. Potřebuji přestěhovat pár věcí ze své staré kanceláře do nové a nikdo nemá čas.”
“Ještě aby ho někdo z těch kancelářských krys měl. A na jak dlouho to je? Enyan chtěl, abych s ním někam odpoledne šel”
“Není toho moc, myslím si, že do půl čtvrté bychom to mohli mít přestěhované”
“Dobře, tak já tam jedu, zatím ahoj”
Jakmile jsem položil telefon, už u mě byl Enyan.
“Už víš jestli teda budeš mít čas?” ptá se..
“Budu tu asi kolem čtyř, může být?”.
“Jo, to by mohlo být fajn. Nebo víš co? Přijď k lesu, je to tam příjemnější než tady u školy.”
“Takže domluveno, ve čtyři u lesa.”
Rychle spěchám na autobus, aby máma zbytečně nečekala a taky, abych vůbec dorazil v čas v lesu. Je to trochu šibeniční termín. Budu mít co dělat, abych to vůbec stihl.
Žádné komentáře:
Okomentovat