Konečně jsem se dočkal konce dnešního školního dne. Spěchal jsem na autobus domů, abych si mohl doma ještě odpočinout, než se vydám si zaběhat do místního lesíka. V Autobuse se vždy porozhlížím po holkách. Najednou jsem spatřil jednu zrzku měnší postavy. Zaujala mě hlavně díky svému oblečení. Bylo až moc nezvyklé do tohoto města. Jako by vůbec nepocházela z našeho kraje. Za pár zastávek vysoupila a já už nad tím dál nepřemýšlel. Je jiná, no a co?
Po příchodu domů jsem si jen vyzul boty a skočil do postele. Dobrých 5 minut jsem jen tak ležel a díval se na protější zeď. Můj čas na odpočinek se už krátil, a tak jsem se rozhodl konečně vstát z postele. Našel jsem svoje věci na běh, napil se, a vyrazil. Jakmile jsem vyšel z domu a rozběhl se, hned jsem se cítil lépe. Ten čerstvý vzduch mi vždy dělal dobře.
Cestou se mi honili v hlavě myšlenky. Jedna střídala druhou, takže jsem ani nevěděl, o čem vlastně přemýšlím. Raději jsem si vzpomněl na svojí oblíbenou písničku, abych nepřišel o rozum dřív, než se vrátím zpět domů. Zhruba po hodině jsem se vrátil. Hodně mi vyhládlo, ale ještě před tím jsem se šel umýt od potu. Než jsem se umyl, tak se vrátila mamka z práce. Rovnou mi začala připravovat večeři.
“Jak bylo ve škole první den?” ptala se.
“Normálka jako vždy. Jen mi příjde, že naše učitelka na seminář z literatury má každým rokem více uspávací hlas.”
“Doufám, že jsi neusnul v hodině, abych se za tebe nemusela stydět, jak půjdu na třídní schůzky.”
“Neboj mami, držel jsem se statečně!”
“To jsem ráda. A co máš v plánu zítra po škole?”
“Ještě nevím, asi nic, proč se ptáš?”
“Jen tak. Slečna žádná?”
“Mami! …”
Po vynikající večeři jsem se šel dívat na televizi. Brzy mě to ale unavilo a tak jsem si šel lehnout. Aby se mi lépe spalo, pustil jsem si do MP3 písničky. Usnul jsem hned po druhé skladbě.
Tohle místo se mi zdá povědomé, nebyl jsem už tady? Ne, to nemůže být, ale … ne, to nejde … Stál jsem v Ivory Tower. Obrovská věž věnovaná bohům. V ruce jsem držel jeden a půl ruční meč a v druhé krásný býlí štít se zlatým lemováním. Na sobě jsem měl modrozlaté brnění. Dívám se před sebe a vidím, jak tam bojuje jeden muž s něčím, co vypadá jako kerberos.
“Hej! jdu ti na pomoc!”
Utíkám k němu jak nejrychleji můžu. Muž zatím zasadil psovi tvrdou ránu štítem do žeber. Pes se zhroutil na zem, otřesený úderem.
“Kde se tu bereš?” Zeptal se. “Myslel jsem, že jsem tu sám.”
“Kde se tu bereš?” Zeptal se. “Myslel jsem, že jsem tu sám.”
“Nevím, ale jsem tady. Odlákám jeho pozornost. Ty pak na něj zaútoč zezadu.”
“Dobře.”
Hodil jsem po psovi kámen, který ležel na zemi vedle mé pravé nohy. Pes si mě hned všiml. Zotaven z otřesu na mě skočil. Bylo neuvěřitelné, jak velkou sílu to zvíře má. Málem jsem ztratil rovnováhu, ale útok jsem odrazil. Švihl po mně ocasem. Stihl jsem se skrčit. Útok byl mířen na hlavu, měl jsem hodně štěstí, že jsem ten útok viděl. Pes na mě znovu zaútočil. Tentokrát použil svoje ostré drápy. Nebyl jsem už tak mrštný, a tak jsem slyšel, jak se jeho drápy zaryli do mého hrudního brnění. Udělal však chybu. Svým útokem odkryl svoji pravou stranu, a proto jsem mohl zaútočit na jeho bok. Zdvihl jsem meč a seknul ho přes žebra. Pes se stáhl a vycenil na mě zuby.
“Tak pojď!” křikl jsem na něj se zlomyslným úsměvem.
“Tak pojď!” křikl jsem na něj se zlomyslným úsměvem.
Jako by to slyšel a chystal se na mne skočit podruhé... To už byl ale na řadě s útokem ten záhadný muž. Jakmile se pes odrazil on po něm hodil svůj meč. Trefil se přímo do jeho břicha. Pes se ihned zhroutil k zemi. Jeho kvílení se rozléhalo po celém patře Ivory Tower. Muž přišel k němu, vytáhl meč a usekl prostřednímu hlavu. Vyšlo poslední kvílení a zbylé dvě hlavy se sesunuly k zemi. Kerberos byl mrtev.
“Kdo jsi?” ptá se mne.
“Jsem…”
Zvoní budík.
Žádné komentáře:
Okomentovat