Maximálně se soustředím na celé tělo a natahuju ruku. Musím to zvládnout. Štít se mi začíná z ruky šířit směrem ke hrudi a odtud po celém těle. Yess, povedlo se. Absolutní štít. Teď už nemusím řešit přesouvání štítu. Otevírám oči a rozbíhám se proti Simonovi. Zkouší na mě nějaké vzduchové triky, ale ty jen neškodně mizí v mém štítu. Blížím se k němu, ale najednou mizí. Vlastně ne! Jen se pohybuje neskutečně rychle! Cítím jen, jak ze mě štít vysává energii. Tohle už dlouho nevydržím. Nakonec ale stejně zpomaluje a já přecházím do útoku. TEĎ! Dostávám se skrz jeho obranu a zasahuju jej do hrudníku. Už nestihl uhnout! Až bolest v boku mi říká, že něco je špatně. Můj štít! Sakra. Ani jsem si nevšim kdy. Štít mě vyčerpal natolik, že padám k zemi. Poslední co ještě vidím je, jak Simon se spokojeným výrazem padá současně se mnou.
Arkarian k nám kráčí a tleská. Je opravdu spokojený.
“Eny, konečně jsi dokonale ovládl svou schopnost a ty Simone jsi dokázal skloubit svou rychlost s větrem. Právem si zasloužíte povýšení.”
Pak už ke mně přichází Olsmer a zvedá mě na nohy. Opravdu mě to hodně vysílilo. Ale ten štít! Dokonalé. Něco bych zakous, ale jsem rád, že se vůbec dostávám na židli. Jsem úplně mimo.
“Enyane!” Probírá mě Arkarian. “Vysvětli prosím potom, jak funguje přesun.”
Téměř nepřítomně přikyvuju. Koukám na Simona, který je na tom nejspíš stejně jak já. Najednou se probírá a začíná se smát. “Omlouvám se. Asi jsem se zasnil.”
Absolutně nechápu, ale všichni se začínají smát. Po chvíli se Olsmer zvedá a chystá se k odchodu. Zvedám se s ním, protože mi Arkarian připomíná, že mu ještě mám vysvětlit ten přenos. Už skoro odcházíme, když se Simon zvedá a belhá se ke mně. Přátelsky mě objímá a říká: “Byl jsi skvělej dneska.”
“Ty taky” říkám mu a oplácím mu obětí. Loučíme se a já společně s Olsmerem odcházím.
Před vchodem se mě Olsmer hned ptá: “Co je to ten přesun?”
Hmmm… Jak začít? “No, když se máme dostat někam do toho druhého světa, tak se tam musíme první přemístit. A protože se vchod nenachází nikde na tomhle světě, tak se tam přesouváme ve spánku. Prostě usneš, a Arkarian už tě přemístí do Citadely, ale teď už v Rytířském světě.”
“Aha” říká Olsmer a pokračujeme v chůzi. Po chvíli ale pokračuje: “A co když se náhodou probudím?”
“No, sám od sebe se probudit nemůžeš, ale kdyby se tě někdo pokoušel probudit, tak je to špatné. Proto je důležité, aby ses choval normálně! Aby tě rodiče náhodou nechtěli v noci kontrolovat nebo tak. Mi se to ještě nestalo, ale prý to vůbec není příjemné.”
“Aha” znovu říká. Vidím na něm, že má ještě nějakou otázku a tak jej pobízím: “Ještě nějaké další otázky?”
“No, co vlastně budem dělat v tom Římě? Copak už jsme připravení na první výpravu nebo co?”
Jej, myslel jsem, že tohle jim Arkarian řekl, čekal jsem něco vážnějšího. “Ale ne, v Římě sídlí tribunál, a ten vás dva oficiálně přijme mezi Rytíře. Vůbec se neboj, na výpravu máte ještě dost času” odpovídám s úsměvem. Vypadá, jako by mu spadl kámen ze srdce. “Dostanete tam i nějaké dárky, což mi připomíná, že ještě musím zpátky za Arkarianem. Měj se.”
“Čau, a díky.”
Obracím se a jdu zpátky. Ještě potřebuju s Arkarianem probrat ten divný hlas. Scházím z cesty a brouzdám se trávou. Přece jen je to příjemnější než ta asfaltka, a na stezku k Citadele narazím tak i tak. Po cestě vidím i Simona s Leonem, jak právě odchází z Citadely. Nejspíš mě nevidí, ale to vůbec nevadí, s nima teď mluvit nepotřebuju. Kráčím teď už přímo k CItadele a před vchodem volám na Arkariana. Skála se otevírá téměř okamžitě a já vcházím. Na konci chodby už na mě čeká se zdvihnutým obočím a vypadá dost překvapeně.
“Máš ještě něco na srdci, Eny?”