Běžíme celou cestu celí nedočkaví, co nám řekne. Dobíháme zadýchaní, i když jsme v dobré formě. Skála se otvírá a my procházíme tajným otvorem dovnitř. Jdeme chodbou plnou různých místností, většinou cvičišť, ale i knihoven a spoustu jiných míst, které se mění podle potřeby. Docházíme do hlavního sálu kde stojí Arkarian. Stojí v dlouhém modrém hávu, který mu ladí k jeho vlasům. Jeho fialové oči se na nás dívají vzácným a šťastným pohledem. Stojí a usmívá se.
“Ahoj Arkariane. Co pro nás máš?” začínám aniž bych se zastavil.
“Hned ti to řeknu Simone. Ahoj Enyane. Jak se máš?”
“Teď už skvěle” odpovídá. Arkarian zhmotňuje 3 židle.
“Tak už začni.” netrpělivě žvaním. Usazujeme se na židle.
“Zrovna ty by ses neměl moc ozývat. To s tím mobilem bylo hodně nezodpovědné.”
“Vím, ale nemohl jsem si pomoct. Bude z toho něco?”
“To záleží na Tribunále, jak se rozhodnou, ale otevřenou náruč nečekej.” odpovídá.
Zklamaně pouštím hlavu dolů. V tom se začne Eny smát a Arkarian se přidává. Pořád nechápu, co se děje.
Arkarian se přestává smát a dodává: “Sice … to nejspíš řešit nebude, ale příště si opravdu dávej pozor. Protože ne vždycky si toho nikdo nevšimne.” Oddychuju si. Aspoň že tak. Jsem rád, že se nemusí řešit každý můj ústřelek. Kromě toho, se mi aspoň zlepšila nálada.
Eny se ještě nepřestal smát, ale ptá se: “Co to překvapení. Co to je?”
“Stáváte se učiteli.” odpovídá vítězoslavně Arkarian. Padá mi brada. Já a učitel? Ano učil jsem sice s Arkarianem Enyho, ale málokdy jsem dokázal něco říct. Ale to už bylo dávno, a tentokrát to bude pod mojím vedením!
Skoro vyskakuju ze židle a dodávám: “A koho budem učit? Známe je?” Eny se chytá za hlavu. Ano zase mám moc energie a žvaním při té radosti. Toho už se asi nezbavím. Mezitím, padla nějaká otázka, kterou jsem nepostřehl.
Při zmínce, koho budeme učit, otáčím hlavu k Arkarianovi. “A k tomu, koho budete učit. Ty Simone, si vezmeš na starosti svého bratra. Jeho síla začíná být nadpřirozená a všiml si toho i Tribunál, nejen tvoje záda.” Leon, a jedním z nás?
Než začnu nad něčím přemýšlet Arkarian dodává: “A ty Enyane,” otáčí se k Enymu “dostaneš na starosti Olsmera. Je to váš spolužák ne?” Přikyvuje. Takže Leon a Olsmer? Ano, všiml jsem si, že to bouchnutí ráno bylo tvrdší než normálně, ale že by měl schopnosti stejné jako já? To se mi nezdá.
Eny má další otázku:“A jaká schopnost se projevila u Olsmera?” To by mě taky zajímalo.
Arkarian ale jen polopaticky dodává: “Zatím žádná. Ale Tribunál stejně rozhodl, že se má k nám přidat.” Z Enyho obličejové grymasy vyčtu, že je zaskočen.
“Ale co když se u něj neprojeví žádné schopnosti?! Co pak?”
Arkarian dodává: “Nevím Enyane, ale Tribunál se takhle rozhodl, takže to prosím respektuj.” Eny kroutí hlavou. Takhle zklamaného jsem ho dlouho neviděl.
Radši se zeptám: “Kdy začínáme?”
“ Zítra po škole je sem doveďte. Musíme je nejdříve zasvětit, jak to tady funguje.”
“Dobře. Takže zítra.” dodávám. Zvedám se k odchodu a mířím ke dveřím. Ohlížím se a vidím ještě Enyho, jak sedí.
Volám na něj:” Neflákej se. Jdeme máme práci.” Zvedá se neochotně.
Za dveřma se mě ptá:” Hele co říkal na to, kdy začínáme?”
“Zítra po škole. Já myslel že vnímáš…” Něco mumlá že ho neslyším.
“Cos říkal?” Vrtí hlavou, že nic. Jdeme dál. Dívá se na hodinky.
“No nic, měj se krásně, jdu se ještě někam projít. Potřebuju pročistit hlavu.” odbočuje směrem k lesíku. Já mu mávám na rozloučenou a pokračuju v cestě do města. Vytahuju mobil. Jedna zpráva. Od Leona. “Pospěš domů. Něco se stalo!” Leon by si s tímhle srandu nedělal.
Tentokrát musím zapojit svou schopnost, ale nenápadně. Pospíchám domů. Kousek od domu se zastavuju, aby nic nešlo poznat. Docházím ke vchodovým dveřím. Jsou rozkopnuté. Ne počkat, tohle nebylo rozkopnuté. Tohle bylo vyražené!
Volám:” Leone? Jsi tu?” Za pár vteřin je Leon u mě. Vede mě chodbou. Všímám si, že Leon má na rukávu krev.
“Leone. Co se děje?” Odmítá odpovědět. Docházíme k jeho pokoji. Dívá se na strany jestli tu ještě nikdo není. Zavírá. Sedám si do jeho křesla on naproti mě. Je nějaký bledý.
“Tak už mi povíš, co se dějě?”
“Byl jsem doma sám. Máma odešla na nákup a táta byl ještě v práci. Scházím dolů po schodech, abych si dal něco k jídlu. Najednou rána. Podívám se z kuchyně a vidím že jsou dveře napadrť. Najednou něco proběhlo kolem mě. A pak se to mihlo kolem mě znova, když jsem se šel podívat ke schodišti, a pak to bylo pryč. ”
“Viděl jsi co to bylo?” ptám se vzápětí.
“Ne. Neviděl.”
“A co ta krev na ruce?”
“Řízl jsem se nožem, když jsem si krájel chleba.”
“Aha.” Tohle nebyla náhoda. Kdo to udělal? Po čem šel? A proč vlastně? Musím za Arkarianem. Ze spoda se ozývá jekot a nadávání. Máma dorazila. Čas asi všechno uklidit. Ještě stíhám poslat textovku Enymu než sejdu dolů.
Žádné komentáře:
Okomentovat