Vycházíme z úkrytu a já se dívám na hodinky. Máme co dělat, abychom stihli večeři. Vidím že Leon nad něčím přemýšlí, tak ho nechávám. Jdeme okolo lesíka a místa, kde mě našel Arkarian. Ukazuju to místo Leonovi a povídám mu svůj příběh před těmi 10 lety. Hltá každé moje slovo a snaží se porozumět všemu, co říkám, i o tom přenosu. Všímám si podivného pohybu v křoví. Bouchnu do Leona, aby se podíval tím směrem také. Mračí se, a oba se chystáme do jakoby bojové pozice, kdyby po nás někdo vyskočil. Křák znova zašustil. Jdeme se blíž podívat, když v tom vyskakuje králík a hopká si to někam za nás. S Leonem se na sebe díváme a začínáme se smát. Já padám na zem a nemůžu přestat. Ze smíchu mě dostává až Eny, když jde směrem od Arkariana.
“Co tady děláte?” vysvětluji mu situaci a pořád se nemůžu úplně přestat smát. V průběhu vidím, jak se Enymu zvedají koutky a na konci už se směje s námi. Smějeme se dobrých dalších pět minut. Pak přestáváme, i když nějaké záchvěvy ještě jsou. Eny vypráví Leonovi svůj první přenos a já přemýšlím, co zrovna dělá Veronica. Co by se stalo, kdybych u ní zazvonil teď večer? Dokázal bych ji někam pozvat? Šla by vůbec se mnou? Zbavuju se těchhle myšlenek a dívám se znovu na hodinky. Máme nevyšší čas abychom vyrazili domů. Ptám se ještě Enyho, jestli jde s námi, ale jen vrtí hlavou, že tu musí zůstat a něco si ověřit. Loučíme se s ním a pokračujeme k nám domů. Zbytek cesty s Leonem už nemluvíme a každý přemýšlí nad tím svým. Docházíme před dveře. Zastavuju se ještě a otáčím se na něj:
“Nezapomeň, že nesmíš nikomu nic vyzradit o Rytířích.”
“Vím. Arkarian nám to říkal pořád,” jako bych to nečekal, tuhle odpověď. Otevírám dveře.
“Ahoj mami. Jsme doma.” Máma sedí v obýváku a sleduje televizi společně s tátou.
“Ahoj kluci. Konečně. Jak šla škola?”
“Ale znáš to. Teprve to začalo a už je tam nuda.” odpovídá Leon. Držím se, abych se nezačal smát.
“Já to samé mami. Víš, že to není se mnou tak zlé,” a usmívám se u toho
“To je dobře. V kuchyni máte nachystanou večeři. Ohřejte si ji v mikrovlnce.”
Necháváme rodiče u televize a pokračujeme, směr kuchyně. Najednou mi šíleně zakručelo v břiše. Vidím kuře s rýží. Jsi génius mami. Tohle přesně potřebuji. Ohřívám si jídlo a házím ho do sebe, jako bych tři dny nic nejedl. Pak jdu nahoru. Klepu na Leona a říkám mu, že se osprchuji a přijdu za ním. Jen kývne a já odcházím. Jdu do koupelny se umýt. V hlavě myšlenky víří jako, když Barcelona hraje svou hru na přihrávky. Nemůžu je srovnat. Jednou myslím na přenos, podruhé zase na ten útok, při třetí si vzpomenu na Veronicu. A rojí se další a další. Zastavuji vodu, omotávám si ručník kolem pasu a čistím si zuby. Pak pokračuju chodbou ke svému pokoji. Odkládám ručník a oblékám si pyžamo. Potom jdu za Leonem. Sedám si do jeho úžasného křesla. Čekám až dopíše něco na PC a začínám s výkladem, jak to vlastně probíhá. Povídám mu o skoku do citadely, o tom jak nás přemístí Arkarian do Říma, říkám mu i o radě a jejich darech. Nakonec dodávám: “Nezapoměň, že do citadely se jakoby skáče, takže dopadej na nohy. Ne na hlavu.”
“Jasně brácha.” usmívá se a já jdu do svého pokoje. Padám na postel, zničený ještě ze souboje s Enym. Pomalu usínám. Najednou tma a já vidím obrazce zrychleně. Poté dopadám do citadely, kde na mě čeká už Arkarian. Jsem tu první. Zdravím Arkariana v krátkém pokyvu hlavy, když v tom se zjevuje Eny. Dopadá s elegancí na nohy. Jako by to měl nacvičené už století. Hned v zápětí dopadá Olsmer. Sice nedopadl nejlépe, ale spadl na nohy. Kde sakra trčí Leon? ptám se sám sebe samozřejmě. V tu ránu něco za mnou bouchlo o zem. Leon dopadl jak velký tak široký na zem. Eny je v křečích a já se k němu přidávám. Olsmer se taky neudržel a Arkarian se široce usmívá.
“Leone, tak tohle bylo nejelengantnější přistání, co jsem kdy viděl.” říká Eny a ještě se nepřestal smát. Smějeme se ještě dlouho. Jakmile se přestáváme smát, přesouváme se do druhé místnosti, kde se zastavujeme. Arkarian se k nám otáčí a povídá: ”Tak se můžeme přesunout ne?” Všichni přikyvují a já se dívám na Leona s Oslmerem. Leon je evidentně ještě otřesený z toho pádu, ale vypadá natěšeně, zato Olsmer vypadá takový nejistý.
“Počkej ještě.” vyhrknu ještě ze sebe. Všichni se na mě otáčí.
“Olsmere, co se děje?”
“Nevím. Najednou se mi tam nechce,”odpovídá trošku rozpačitě.
“Neboj, všechno bude dobré. Všichni se na tebe těší. Až uvidíš jak to tam vypadá, tak budeš bez sebe.”
“O to mi nejde. Spíš se mi nezdá, že bych měl mezi vás patřit,” odpovídá a mě to vyráží skoro dech. Naštěstí mě zachraňuje Arkarian.
“Tvá úloha bude určitě nějak důležitá, Olsmere,” ozývá se Arkarian, “jinak by tě Tribunál nevybral už teď. Někdy se na schopnosti, jako mají Enyan se Simonem, čeká. Tebe si ale Tribunál vybral už teď. Nenutíme tě, abys tam šel, ale když už jsi se dostal až sem, tak bys mohl zjistit, co po tobě vlastně s Lorianem chtějí.” S tím se otáčí a nechává Olsmera se rozhodnout. Dokonalé. Posílám tuhle myšlenku k Arkarianovi. Ten se na mě podívá a usměje se, i když vím, že v tom bylo asi daleko víc, než jen aby se Olsmer vschopil. Na těchle slovech asi něco bude, jinak by je neříkal jen tak.
“Jdu s vámi.” Vidím najednou odhodlaný výraz Olsmera. Usmívám se a dívám se po Arkarianovi, který se mezitím taky usmál. Najednou nás zaplavuje jasná záře a objevujeme se uprostřed Pantheonu v Římě. Lady Jane a Lord Sebastian na nás už čekají.
“Arkariane máte zpoždění.” říká káravě Lady Jane.
“Ano my víme, ale našemu nováčkovi se moc nechtělo,” a ukazuje na Olsmera, který se dívá omluvným obličejem. Já se dívám po Leonovi a ten má trochu bradu dole, jelikož nemůže odtrhnout oči od lorda Sebastiana, který je opravdu obrovský. Já měl strach, když jsem ho viděl poprvé, ale jak plynul čas, tak jsem zjistil, že je opravdu chlap na správném místě.
“Enyane a Simone běžte se převléct do svých komnat. Olsmere a Leone pojďte se mnou a Lady Jane do svých komnat. Arkariane, Lorian už na tebe čeká.” S tím se lord Sebastian otáčí a kluci pochodují za ním jak vojáci.
“Simone?” najednou ze sebe vyhrne Eny.
“Copak? Zase jsi nervozní, jako poprvé?” utahuju si z něj
“Ne to ne, ale potřebuju s tebou o něčem mluvit.”
“Fajn, ale teďka ne, potřebuju pořádnou sprchu.”
“Okay, tak řekněme za půl hodiny v parku?”
“Jo, to by šlo.”
“Fajn, tak se zatím měj, za půl hoďky tady.” S tím se otáčí a jde směrem ke svým komnatám a já s dobrou náladou jdu ke svým. Docházím ke dveřím z bílého dřeva posázené zlatem a drahými kovy. Mám radost když se dostávám do míst, kde je mi pěkně. Otevírám dveře. V tom se zarážím a padá mi brada. Co to je?
Žádné komentáře:
Okomentovat