Arkarian mě vede do hlavní místnosti, kde si sedáme. Hned mu začínám vyprávět o tom podivném hlase, a o jeho okolnostech. “... no a pak jsem slyšel ten hlas znovu, ale to už jsem nespal. Nevíš co to může být?”
“Hmm.. to opravdu nevím, ale chvilinku vydrž, poradím se s tribunálem, protože mám jisté podezření,” dořekl a někam zmizel. To by mě zajímalo, co má za podezření. “Vydrž, to se za chvilinku dozvíš, už jsem skoro u Loriana,” říká mi v myšlenkách. Sakra, musím si líp bránit myšlenky. Po pár minutách se přede mnou znovu objevuje Arkarian, a je zjevně potěšen.
“Tak co, přišli jste na něco?” ptám se ho téměř okamžitě.
“Ano, ještě to není jisté, na to teprve musíš přijít ty, ale vypadá to, že se právě projevila tvá druhá schopnost! Je velmi vzácná, ale pár lidí už ji mělo. Jde o to, že nejspíš můžeš komunikovat se zvířaty. Nedokážu říct, jaký je potenciál takovéhle schopnosti, jak říkám, je velmi vzácná, takže o ní skoro nic nevím. Pokud to tak ale je, musíš na ní hodně trénovat a mnohá tajemství odhalit sám. To je asi všechno, co ti k tomu můžu říct. A být tebou, tak si první ověř, jestli to tak opravdu je, než o tom začneš vykládat ostatním, ať potom nejste zklamaní.”
Zůstávám ohromeně stát. To existuje i nějaká taková schopnost? Nikdy jsem o něčem podobném neslyšel. No to zas bude sranda, jeden extrém za druhým. Nejdříve Olsmer bez schopností, a teď jedna z nejvzácnějších schopností u mě. Co mě čeká dál?
“Díky Arkariane. Teď už asi budu muset jít. Ozvu se hned, jak se dovím něco nového. Zatím se měj,” loučím se s ním a ve spěchu opouštím citadelu.
Jdu rovnou k lesíku, ověřit si, jestli to je opravdu tak, jak říkal Arkarian. Na kraji lesa se však z ničeho nic ozývá výbuch známého smíchu.
“Co tady děláte?” ptám se Leona a Simona, kteří se válí na zemi. Smějou se, jakoby právě pavoukovi narostly kolečkové brusle.
“Neuvěříš, až to uslyšíš,” začíná své vyprávění Simon.
“Šli jsem od Arkariana a já chtěl ukázat Leonovi místo, kde mě našel Arkarian před 10 lety, když v tom se něco pohnulo v křoví.” V tu chvíli se začal Leon znovu hlastitě smát a já neslyšel ze Simonova vyprávění vůbec nic. Po chvilce se Leon zase utišil, a já už slyšel jenom závěr, “... a pak si odskákal, jakoby nic.” Chvilinku jsem přemýšlel, co se mohlo stát, když se najednou pod stromem, který stál na kraji tohohle místa, objevil malinkatý králík. V tu chvíli jsem pochopil o co jde a nezadržel jsem vlnu smíchu. Když jsme se dosmáli, tak jsem Leonovi vyprávěl, jak to bylo s mým prvním přenosem. Vzpomínám si na to docela živě. “Nezapoměň, že do citadely se jakoby skáče, takže dopadej na nohy. Ne na hlavu.” To byl poslední věta před tím, než jsme se rozloučili. Já pak šel domů, celý roztřesený. Měl jsem strach, přece jen to pro mě bylo něco absolutně nepředstavitelného. Když jsem dorazil domů vše bylo tak jako pokaždé a já mohl jít v klidu spát. Téměř okamžitě se se mnou začal točit celý svět a já se najednou objevil na jakémsi stojanu, či co to bylo, který se se mnou rychle pohyboval sem a tam. “Nezapoměň, že do citadely se jakoby skáče,” vzpomněl jsem si na to, co říkal Simon. Rozhodl jsem se teda, že seskočím. Sice to nebyl nějaký obdivuhodný skok, ale dopadl jsem ještě jakžtakž na nohy. Když jsem skončil své vyprávění, ozval se Simon. “Leo, už musíme jít,” a poté co se Leon zvedl se mě ještě zeptal, jestli jdu s nima. “Ne-e, přišel jsem tu s určitým cílem, musím si tu ještě něco ověřit,” odpovídám mu s úsměvem a nechávám je odejít.
Tak, teď musím najít nějaké zvíře. Jdu tam, kde se vždycky ozval ten zvláštní hlas. Už se začíná stmívat, měl bych to vyřídit co nejrychleji.
Když dorazím na ono místo, téměř okamžitě slyším potěšený, velice vysoký hlásek “Enyane!” Pozorně se rozhlížím a dívám se, co by to mohlo být. Nikde ale nic nevidím, tak soustředím své myšlenky na jednu jedinou věc. “Kde?” Nic se neděje ale po chvilce vidím, jak se něco pohlo v korunách stromů. Najednou ke mně slétá malinkatý ptáček, co vypadá jako kolibřík. Sedá mi na rameno a v hlavě teď ještě zřetelněji slyším svoje jméno. Je to zvláštní pocit. “Umíš říct i něco jiného?” ptám se jej, ale jen zopakuje moje jméno a někam odletí. Sedám si do trávy, ještě stále ohromen, že to funguje. Po chvilce se zvedám k odchodu, když v tu chvíli přilétá můj malinkatý kamarád. “Enyan!” Nic jiného jsem nečekal. Jediné, co mě zaráží je, že tentokrát mě neoslovil. Spíš jakoby to oznámil.
“Je pravda, že s námi dokážeš mluvit, Enyane?” Zahřměl mi v hlavě mocný, majestátný hlas. Soustředím se na odpověď a jen krátce odpovídám, že ano. Když se nic neděje, soustředím se v myšlenkách a ptám se, kdo to je. Místo odpovědi se však na mýtině objeví ohromný šestnácterák. Byl vyšší než já, a kdyby chtěl, tak mě svým parožím rozpárá jak hadrovou panenku. Jeho chování však vůbec nenaznačovalo, že by mi chtěl nějak ublížit. Přibližoval se pomalinku ke mně, a když byl ode mne asi tři metry, začal sklánět hlavu. Pohled na něco, co by mě mohlo v mžiku zabít, jak se sklání přede mnou, mi vyrazil dech. “Pokloň se taky!” Ozývá se mi v hlavě Arkarianův hlas. Řídím se jeho radou, zeptám se ho na to později. Potom se jelen znovu postavil a dal se na odchod. Bylo to neuvěřitelné. Když jsem se vzpamatoval z tohoto zážitku, sledoval jsem chvilinku toho malinkatého ptáčka. “Tys celou dobu věděl, že tohle umím, že, maličký?” Ptáček se jen rozštěbetal a začal kolem mě létat, očividně spokojený. Odpověď byla jasná, i beze slov. S vědomím, že jsem objevil svou druhou schopnost jsem vyrazil domů.
Doma už na mě čekala mamka, trošku naštvaná, že jsem přišel tak pozdě. Naštěstí se moc nevyptávala, a já se mohl v klidu navečeřet a jít si lehnout. Do citadely jsem se dostal jako obvykle. Bez problémů přistávám a zdravím všechny přítomné, tedy Arkariana a Simona. Chvilinku po mém příchodu se vedle mě vypotácí jakoby odnikud Olsmer. Docela slušné přistání na to, že to dělal poprvé. Teď už čekáme jenom na Leona. Jsem trošku nervózní z toho, že mu to trvá, ale už se za Simonem objevuje otvor, ze kterého najednou vypadává Leon. Všichni se začínají smát, jelikož dopadl jak široký, tak dlouhý na podlahu. Nemůžu si odpustit vtipnou poznámku na jeho účet. Když jsme se konečně dosmáli, přišla ta důležitější část toho, proč jsme tady. Jdeme do druhé místnosti, odkud se máme přemístit do Říma.
“Tak se můžeme přesunout, ne?” ptá se Arkarian. Přikyvuju a připravuju se na přesun, když se ještě ozve Simon: “Počkej ještě!”
Co zas blbne? Vždycky je do všeho tak hrrr a teď se zdržuje?
“Olsmere, co se děje?” ptá se Simon.
“Nevím. Najednou se mi tam nechce,” odpovídá mu Olsmer rozpačitě.
“Neboj všechno bude dobré. Všichni se na tebe těší. Až uvidíš, jak to tam vypadá, tak budeš bez sebe.”
“O to mi nejde. Spíš se mi nezdá, že bych měl mezi vás patřit.” Ach jo, pořád má jen problémy. Myslel jsem, že přes tohle už jsme se dostali.
“Tvá úloha bude určitě nějak důležitá Olsmere,” ozývá se Arkarian, “jinak, by tě Tribunál nevybral už teď. Někdy se na schopnosti, jako mají Enyan se Simonem, čeká. Tebe si ale Tribunál vybral už teď. Nenutíme tě, abys tam šel, ale když už jsi se dostal až sem, tak bys mohl zjistit, co po tobě vlastně s Lorianem chtějí.” S tím se otáčí a nechává Olsmera se rozhodnout.
“Jdu s vámi.” Ozve se po chvilce napětí Olsmer. Usmívám se a dívám se po Arkarianovi. Je očividné, že tam bylo i něco víc, než jeho slova.
Zaplavuje nás jasná záře a my se objevujeme uprostřed Pantheonu v Římě. Lady Jane a Lord Sebastian na nás už čekají.
“Arkariane, máte zpoždění,” kárá lady Jane.
“Ano my víme, ale našemu nováčkovi se moc nechtělo,” a ukazuje na Olsmera. Já mezitím sleduju Leona. Někdo by mu měl zavřít pusu, nevypadá to hezky jak tak zírá na lorda Sebastiana. Naštěstí je Sebastian fajn chlapík, a díky svojí postavě je na takovou reakci i zvyklý. Je opravdu obrovský. Rozhodně bych ho nechtěl mít za nepřítele. V hlavě se mi rozezní jeho klidný, vyrovnaný hlas: “Gratuluju k nové schopnosti! Měl bys o ní říct i Simonovi, nebo se ho pak nezbavíš, až ti bude vyčítat, proč jsi mu to neřek dřív.”
Vůbec se nedivím, že už o tom všem ví, když si hlídám myšlenky asi tak, jak by princ hlídal stádo volů. Ale asi má pravdu, měl bych mu o tom říct.
“Enyane, Simone, běžte se převléct do svých komnat. Olsmere a Leone, vy pojďte se mnou a Lady Jane do svých komnat. Arkariane, Lorian už na tebe čeká,” oznamuje Sebastian a odchází spolu s kluky a lady Jane směrem k nově vystavěným pokojům.
“Simone?”
“Copak? Zase jsi nerózní jako poprvé?” Dělá si ze mě srandu, protože když jsme tu byli poprvé a vedli nás tu Sebastian s lady Jane, byl jsem opravdu velmi nerózní. A kdo by nebyl, když se vedle vás pohybuje chlap jak hora, který by mě klidně mohl zašlápnout, a navíc jdem na úplně cizí místo? Nechávám to ale plavat a klidně pokračuju dál.
“Ne to ne, ale potřebuju s tebou o něčem mluvit.”
“Fajn, ale teďka ne, potřebuju pořádnou sprchu.”
“Okay, tak řekněme za půl hodiny v parku?”
“Jo, to by šlo.”
“Fajn, tak se zatím měj, za půl hoďky tady,” odpovídám a odcházím směrem ke svému pokoji.
Z náměstí je to kousek a mám to rozhodně blíž než Simon. I když pro něj to není žádný problém, díky jeho schopnostem. Po cestě přemýšlím o tom, co by mohlo znamenat to povýšení. Nikdy jsem nevěděl, že Rytíři můžou být i povyšováni, takže mě to vcelku překvapilo. Přemýšlím o tom zbytek cesty a pak už se přede mnou objevují moje ebenové dveře se zlatým lemováním. Byl to dar od lorda Sebastiana. Rychle vcházím dovnitř, ale hned ve dveřích se zastavuju. Co to je?
Žádné komentáře:
Okomentovat